ZimatZ- skvělé divadlo
24. 4. 2011
Feliciano běžel. Běžel? Ne. Prchal. Za ním se se skřípěním a vrzáním belhala loutka. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Skutečně prchal před loutkou. A nebyl sám. Po celém městě utíkali lidé před oživlými loutkami. Feliciano skočil do nejbližších otevřených dveří jakéhosi prázdného domu.
Jedna loutka se odpojila od trasy ostatních a vbelhala se do domu za ním. Skřípala tak,že by na sto metrů nešla přeslechnout. Feliciano se krčil v rozbitém sudu co nejvíc u dna a doufal že jeho zrychlený dech není moc slyšet. Loutka se slepýma očima rozhlížela po zešeřelé místnosti v bývalé hospodě,jak stihnul Feliciano zjistit.Ovšem, jak by to nezjistil? Vzduchem čněl pach alkoholu, židle byly různě polámané stejně jako stoly, dříve zřejmě krásné obrazy byly zaprášené, unylé,různě jim chyběly rámy nebo byly roztrhaná plátna na kterých byly nakresleny. Většina z nich visela nakřivo. Loutka se jako duch proplížila kolem sudu ve kterém se Feliciano chvěl jako ranní rosa ve větru.
Najednou se rozletěly dveře a přes práh padl stín. Vysoká postava pomalu vešla do místnosti, co už místností nebyla. Loutka, jako kdyby zaslechla kroky, se s mířením mistra otočila,napřáhla se dřevěnou rukou a chtěla toho vysokého udeřit. Ten však pohotově uhnul a odstrčil tu loutku někam za pult. Pak se jenom rozhlédl a když nikoho neviděl, zavolal:
„Feliciano?! Feliciano kde jsi?!“ z polorozbitého sudu se vynořila hlava s ubrečeným obličejem.
„L-Ludwigu?“ málem se zajíkl a skočil mu kolem krku. Byl vyděšený, o tom nebylo pochyb. Ostatně..to byl Ludwig také.
Zpoza výdejního pultu se ozval šramot a chvíli na to se vynořila dřevěná hlava té oživlé loutky. Hrozný pohled. Zřejmě se tam někde zasekla a dle zašpiněného,odřeného dřevěného obličeje tam byla nejspíš špína,střepy a všechno možného dalšího. Už jenom podle postoje bylo vidět že je naštvaná. Podle obličeje to poznat nešlo. Ve dřevě byl vytesán infantilní úsměv. Takový, jaký kreslí malé děti na papír. Loutka se proti nim téměř rozeběhla-jak jí to jenom dřevěné klouby dovolily a rozbitým oknem se dovnitř dostala další.
"Proboha..!" vzdychl Ludwig a odtáhnul fňukajícího Feliciana ven. Houf loutek se už přehnal kolem a tak měli ti dva volnou cestu. Ludwig chytil Feliciana za rameno a táhnul ho ve stínech kolem domů v ulici do tajného místa celé té jejich skupiny.
Vždy, když cestou potkali nějaká loutky, uprostřed pohybu ztuhli jako živé sochy. Pak se teprve rozešli dál. Párkrát se jim stalo, že i když se ani nehnuli a sotva dýchali, loutky je jako by je zahlédly a přibelhaly se k nim. Natahovaly k nim dřevěné ruce a bůhví co chtěly udělat, ale Lugwig je vždycky odhodil někam na druhou stranu ulice a rychle odtáhnul třesoucího se Feliciana pryč.
Konečně dorazili k budově dál od města. Oddechli si a vešli dovnitř. Tahle budova-snad díly svému vzhledu zůstala loutkami nedotčená z venku i zevnitř. Vevnitř se museli chvíli rozhlížet, než si zvykli na šero v budově. Jediný přístup světla bylo malé střešní okýnko, ze kterého padalo světlo na podlahu. U dveří najednou něco zašramotilo. Feliciano a Lugwig se prudce otočili, ale spatřili jenom stín co přeběhl po stěně. Urychleně zašli do zadní části budovy a zašli do rohu. Věděli, že stín je pronásleduje, ale kvůli hromadě harampádí na zemi které bylo dobrým krytím pro kohokoliv kdo tu byl s nimi osobu neviděli.
Najednou něco zavrzalo za Felicianem, který se bál jakkoliv pohnout. Lugwig se tam okamžitě vrhnul, ale ozvala se jenom tupá rána a Lugwigovo naštvané:
"Do hajzlu!" Feliciano to nevydrřel, fňuknul, připravil se na nejhorší a otočil se. Za ním byl jenom Lugwig s tyčí oh hrábí otisknulou na obličeji. Ony zpropadené hrábě držel v ruce. Feliciano si oddychnul a opřel se bokem o stěnu.
"Já už se bál, že se ti něco stalo Lugwigu.." usmál se a najednou ztuhl. Ze stínu na rameno něco položilo ruku. No..spíš dřevěný pazneht. Zaraženě stál a koutkem oka zíral na dřevěnou ruku a doufal že se mu to jenom zdá. Nezdálo. Najednou ho to začalo tlačit ke stěně. Otočil se k té věci a uviděl smějící se tvář Alfréda.
"Lekl ses?" zazubil se a sundal z vydšeného Feliciana ten kus rozbité loutky.
"Věděl jsem že přijdete. Byl jsem tu před vámi a dostal tohohle...no prostě tohle." ukázal na pár kusů zvláštního dřeva na zemi.
To be continued...
To je.. úplne úžasné..
(Mari, 13. 1. 2013 18:47)